Zrcadla mají až magickou moc. Někdo se v nich vzhlíží rád, jiný je záměrně ignoruje, dalšího až děsí. Možná si to ani neuvědomuje, ale zrcadlo úzce souvisí nejen s naším vzhledem a s tím jak sami sebe vnímáme, ale i s naší psychikou.
Lidé mají k zrcadlům různý vztah. „Obávám se, že větší procento lidí se na sebe nedívá rádo, třeba po ránu, když vstanete a jdete do koupelny a jedním okem kontrolujete svou fyziognomii, v tu chvíli se na sebe jen málokdo dokáže usmát. Tuto sebereflexi dovedla k dokonalosti paní Khonová, která se podívala do zrcadla a zvolala: „no to je hrůza, fuj, to nejede…ale tomu Khonovi to přeju!“ komentuje s úsměvem MUDr. Jan Cimický CSc., primář Centra duševní pohody Modrá laguna a pokračuje: „Já pokládám za daleko lepší variantu Heleny Růžičkové, která se po ránu podívala do zrcadla a řekla: „Neznám tě, ale umeju tě.“
Může i léčit
Není to náhoda, že před zrcadlem stojí častěji ženy než muži, a že i historky týkající se zrcadel jsou častěji spojovány se ženami. Pro ženy je vzhled základním kritériem, podle kterého hodnotí svou sexuální atraktivitu, pokud žena dobře vypadá, tak se i dobře cítí. Ovšem i v tom jsou výjimky. „Existuje porucha, které se říká dysmorfofobie. Při ní má jedinec, na rozdíl od skutečné reality, stále pocit, že se jeho tělo proměnilo a vnímá sám sebe jinak. Někdy i usiluje o to, aby mu plastičtí chirurgové některé detaily na těle upravili. Tuto situaci prožívají jako vtíravý strach. Neurotičtí jedinci mají také dojem, že se jejich tělo mění, aniž by k tomu bylo nějaké opodstatnění, je to nepříjemný pocit, označovaný jako somatoformní derealizace,“ popisuje MUDr. Jan Cimický.
Krása a pocit toho, že člověk dobře vypadá, samozřejmě souvisí i se zdravým sebevědomím. Zrcadla se z tohoto důvodu stala i součástí léčby. „Zejména u osob, které trpí nějakým neodůvodněným pocitem komplexu, může terapeut pomocí zrcadla učit klienta novým a správným postojům. Zrcadlo má významné místo i v prosté reedukaci a rehabilitaci nemocných třeba po úraze, po mozkové mrtvici a podobně,“ říká úvodem MUDr. Jan Cimický CSc., primář Centra duševní pohody Modrá laguna.
Zrcadla a Češi
Zrcadly se člověk obklopuje celá staletí, byla symbolem luxusu, dokonalosti i samozřejmým prvkem interiérů. „Zrcadlo ve správně vybraném rámu není jen předmětem umožňujícím kontrolu nad vlastním vzhledem, je to součást celého prostoru a vyjádřením životního stylu, Češi se však zrcadel často bojí, zejména těch velkých, obávají se toho, jak by zrcadlo působilo v malém prostoru,” popisuje Petr Matějíček, odborník z designového rámařství Frame-it.cz.
Tradičním místem, kam Češi umisťují zrcadla, jsou koupelny, předsíně, šatny. To proto, že v těchto prostorách kontrolujeme svůj vzhled. „Velká zrcadla v prostoru vytvářejí iluzi rozlehlosti a hloubky, vysoké úzké zrcadlo místnost výrazně rozšíří, široké zrcadlo na zdi chodby nebo předsíně naopak opticky zvýší stropy a zrcadla venku umožní sledování solitérů z více stran. To jsou okolnosti, které napomáhají k umocnění pocitu pohody v místnosti a stabilitě naší psychiky. Zrcadla na místech, kde se běžně pohybujeme, umožní i častou kontrolu nad sebou samým, což je důležité i pro ženy, které se bojí stárnutí,” dodává Petr Matějíček. Pohled do zrcadla totiž umožňuje kontrolu nad mimikou, která souvisí se vznikem mimických vrásek a s jejich prohlubováním.
Poznáte se? Tak je to v pořádku
Z pohledu vývoje psychiky je určitým mezníkem vlastní identifikace v zrcadle. Mnoho zvířat při pohledu do zrcadla vůbec netuší, že sledují vlastní obraz. Naopak u lidí tato identifikace přichází už v raném věku a rok, rok a půl staré dítě učící se si čistit zuby ví, že v zrcátku sleduje samo sebe, pojetí vlastní identifikace s věkem roste. „Děti objevují samy sebe v předškolním věku, podle míry zralosti. S tím souvisí i sebehodnocení v zrcadle. Malé parádnice bývají dokonce již v tomto věku fascinované vlastním vzhledem a rády se prohlížejí. U kluků tento jev tak častý není,“ dodává MUDr. Jan Cimický.
Přestože pohled do zrcadla může být v mnohém přínosem, odborníci zároveň varují před tím, aby se hodnocení sama sebe stalo závislostí. „Jsou lidé, kteří jsou opájení pocitem vlastní krásy. Říkáme jim narcisti. Podle pověsti se Narcissus zamiloval do své vlastní krásy a prohlížel si ji ve studánce, kde se jeho tvář zrcadlila, až do ní spadl a utopil se; bohové ho pak proměnili v květinu – narcis,“ varuje s úsměvem lékař.