Už ani nevím, odkud se v myšlenkám mého dědy objevila věta, ale pro naši rodinu se stala něčím jako emblémem, štítem či modlitbou. Když nastala vážná příležitost nebo přišla vhodná chvíle, říkával : „Víno se nepije, víno se žije…“ Pamatuji si jeho snědou ostře řezanou tvář a měkký úsměv. Na hlavě měl většinou starý „panama“ klobouk a ve tváři několikadenní strniště. Nejvíce se rozzářil, když přišel čas sběru vína – i když mu přitom odměna za celý rok tvrdé práce vyplnila pouhopouhých několik dní. Tehdy prakticky nespal a bylo ho všude. Vlastnoručně vypěstované víno pro něho nebylo pouze nápojem, ale smyslem, cílem a radostí.
I tehdy bylo u nás zrovna období sběru. V tuto chvíli to právě asi nebyl zrovna nejšťastnější nápad, ale kráčeli jsme s přítelem do našeho mírného svahu. Měli jsme se velmi rádi – rodiče už o našem vztahu věděli, takže od vítězství nebo prohry mne již dělilo pouze setkání s dědečkem. Můj přítel byl člověkem z města a o víně, vinohradu a práci na něm, tušil jen velmi málo. Když jsme se blížili ke starému dědovi, přítel se náhle zastavil a z nízké trávy u vinice zvednul maličký hrozen vína. Nepřikládala jsem tomu jakýkoliv význam – oba muži najednou stáli proti sobě a mlčeli. Dědeček podával ruku jako první, ale přítel měl v dlani zmíněný nepatrný hrozen. Obnošený bíložlutý „panama“ klobouk byl náhle dole a přítel mu ten nic neznamenající hrozen, který měl snad pouhých osm či deset kuliček vína – do něho vsunul. Oba se na sebe usmáli a potom pevně stiskli ruce. Víno se nepije, víno se žije – blesklo mi hlavou a věděla jsem, že mám muže, který má nás a my jeho.
Jistě, na první pohled vyznívá tato příhoda a místo, kde se odehrála opravdu velmi romanticky. I když je pravdou, že šlo především o pořádnou dřinu, té romantiky tam bylo také často dost. Oba – dědeček a po jeho smrti i můj otec cítili, že náš vinařský rod musí a bude pokračovat, proto jak pro mne, tak pro mého manžela nastali tvrdé učňovské a tovaryšské roky. Na rozdíl od manžela jsem přece jen o vinohradu věděla podstatně víc a zpočátku jsem se na muže i „vytahovala,“ ale ani jeden z nás nevěděl to podstatné – naučit se s vínem povídat, poslouchat ho a umět pochopit všechny jeho charaktery, nálady a rozmary. Jaká, že to byla ta věta? Víno se nepije, víno se žije.
Čekalo toho na nás strašně moc, a nebylo to jen o fyzické námaze, spalujícím slunci a potu nebo o bolavých dlaních a zatuhlých zádech. Skutečný vinař by měl pronikat do magického světa vína pouze zvolna a postupně, a hlavně pokorně a trvale.
Opět si vzpomenu na dědečkovy myšlenky – v jeho představách byl vztah mezi vínem a vinařem stejně křehký a galantní, jako jsou křehké vztahy muže a ženy. Muž, stejně jako víno – ženu dobývá, pokouší se ji pochopit, hledá mezi desítkami klíčů ten jediný, který dokáže otevřít její duši a nabídnout mu své tělo. Všimněte si, pokračoval jednou dědeček, že o vínu se mluví jako o člověku, či lépe řečeno o ženě. Voní sluncem, zemí a povětřím a nosí v sobě nádherné barvy. Réva krásní, nalévá se, rodí a nevýslovně těší. Jednou chutná trpce, jindy sladce nebo i kysele, dokáže omámit a rozveselit. Má své hebké a vláčné tělo – občas tiché, jindy má své bouřlivé okamžiky a zákoutí. Do vína se můžeme bezhlavě a navždy zamilovat, může nám být pouze přátelsky nakloněné, může nám být lhostejné nebo nás může zklamat, ale víno se nedá nenávidět! Na to je příliš lidské – končívával svůj proslov a zvlažil si ústa douškem červeného.
Mívám dost často neodbytný pocit, že ani dnes, po mnoha letech, které uběhly od těchto večerních rozhovorů – mi stále zůstávají skrytá nebo přinejmenším zahalená mnohá tajemství vína. I když web, knihy, sousedé a zejména moudří lidé dokáží vždy poradit. Může se člověk divit, že má neustálé mezery, když historie pěstování vína má tradici starou více jak 2700 let? I tak můžeme být vděčni vojákům antického Říma, že zakládali první vinice a osazovali je ušlechtilými odrůdami. Vůbec první písemné zmínky pocházejí z 9. století n. l. z Nitranské stolice. Arabský cestovatel Edrisi píše, že: „Nitra je kvetoucí a významné město, bohaté na vinice a obyvatele…“ Nakonec, to platí dodnes. Nitra je i městem mé rodiny, a nedaleko od ní se nachází rovněž místo, kde se rodí námi pěstované a vyráběné víno.
Na druhou stranu to však ani ušlechtilé víno nemělo v průběhu toho dlouhého časového období lehké. Například 13.století bylo pro osud révy zvláště tragické. Početné tatarské vpády zničily převážnou většinu vinohradů na západě Slovenska. Vzpamatovat se z této barbarské rány trvalo velmi dlouho. Až 18.století se dá označit za zlaté období vinohradnictví u nás. Krásná to představa, když se kolem roku 1720 pěstovala vinná réva na 57 tisících hektarech! Bohužel, habsburská koruna tento vývoj zastavila, neboť začala dávat přednost vínům rakouským…
Další století poznamenaly houbovité choroby nebo další neštěstí v podobě mšice révové, která se sem dostala z Ameriky společně s révou. Lidé se vždy vzchopili a pěstovali víno dál. Bohužel, komunistický režim soukromé podnikání zlikvidoval, což negativně ovlivnilo nejen ušlechtilé odrůdy, jejich kvalitu a chuť samotného vína, ale i další možnosti rozvoje.
Naštěstí, dnes je již všechno jinak. Nakonec důkazem je i příběh našich vlastních vinic a námi vyráběných vín. Máme své zavedené vinařství, které založil dědeček a zveleboval můj otec. My se ze všech sil snažíme, aby jeho renomé a dobré jméno trvale rostlo. Společně na svazích pod Zoborem pěstujeme vína bílá i červená. Z bílých je to zejména ryzlink, silván a chardonnay. Suchá červená vína mají podobu tradičně skvělé frankovky a výjimečného cabernetu sauvignon.
Myslím, že to základní se od dob našich dědů velmi změnilo – zejména když se mluví o nejrůznější technice, nerezových tancích, balících linkách a celkově o enologii. Vinař se musí zkrátka naučit s vínem povídat, naslouchat mu a umět pochopit jeho charakter, nálady i jeho rozmary.
Čas se posunul a společně s manželem v současnosti vlastníme nejen vinařství na Slovensku, ale také i restauraci s vinárnou v Praze. Ale brzy jsme došli k závěru, že právě zde je nutné provézt řadu výrazných změn a zásahů. Přijali jsme proto nelehké rozhodnutí – rekonstrukce. A proč nelehké? Dělat kvalitní víno je řehole a práce na plný úvazek. I když si jako rodina vydatně pomáháme a máme několik zaměstnanců, není jednoduché najít v nabytém programu prostor a čas na restauraci s vinárnou – nota bene kdesi daleko až v Praze. A to nemluvím o stavební rekonstrukci. Protože naše restaurace má skvělou polohu a o hosty, kteří pijí naše velmi kvalitní víno ze Slovenska jsme nikdy neměli žádnou nouzi – to vše signalizovalo, že zamýšlené změny musí být provedeny rychle, profesionálně a zejména atraktivně.
Z již řečeného vyplývá, že jsme se rozhodli hledat někoho, kdo nám restauraci nejen celkově promění, ale i dodá dostatek nové energie a originální vinařský půvab. A navíc – hledali jsme na slovo vzatého profesionála, tedy designéra a interiérového výtvarníka s dostatečným množstvím zkušeností. Z velkého okruhu našich přátel v Česku se k nám dostal kontakt na paní Pavlínu Lipkovou ze společnosti ORIGINE INTERIER DESIGN, návrhy, realizace interiérů restaurací Praha. Dobré přítelkyni z Prahy navrhovala kancelář. Podle slov mé kamarádky byl přístup, průběh prací a hlavně celkový výsledek na jedničku, takže jsme neměli nejmenší důvod váhat a paní Lipkovou jsme obratem oslovili. Její úvodní osobní prezentace a první kontakt v naší restauraci byl skutečně profesionální a navíc lidsky příjemný, což nás s manželem utvrdilo v myšlence, že budeme v dobrých rukou. Začali jsme se těšit.
Pro nás osobně byla určujícím momentem ještě jedna velmi zásadní skutečnost. Paní Lipková mluvila – a to již od samého začátku – o své práci na přeměně restaurace, jako o „naší práci a o našem projektu.“ Pochopili jsme, že nepatří mezi ty solitérní do sebe zahleděné designéry a výtvarníky, kteří svůj projekt prosazují bez ohledu na názory klienta, ale pracuje v duchu jediného tvořivého týmu a dle předložených představ zákazníka.
Je třeba po pravdě a s radostí v hlase říci, že již první návrh, který jsme od paní Lipkové dostali, byl velice slibný a rozhodně stál za úvahu. Po nedlouhé době jsme se tak bez problémů dopracovali k finálnímu konceptu, který se přeměnil ve skvělý interiér naší restaurace. Asi nejlepším slovním spojením, které se nyní nabízí je nefalšované nadšení. Paní designérka přebudovala a přeměnila všechny prostory nejen s velkou dávkou kreativity, ale nad míru funkčně a s citem pro určení a účel.
S popisem celého úspěšného projektu bude zřejmě nejlepší začít se změněnými prostory ve sklepení restaurace, kde v sudech uchováváme naše vyrobené víno. Díky prvotní myšlence paní Lipkové se postupně v celém sklepě pod restaurací, nejen odkryly a následně zrenovovaly kameny ve zdivu, ale i původní dřevěné trámy. Nově vzniklý prostor byl vynalézavě osvětlen velmi příjemným bílým světlem v moderním industriálním stylu, ale i s pomocí bodových svítidel. Je samozřejmé, že toto atraktivní místo opět využíváme pro ochutnávky naších vín a podle autentických ohlasů našich četných hostů, se v něm cítí nadmíru příjemně a útulně.
Z lákavého a vonícího světa dubových sudů – plných našeho kvalitního bílého a červeného vína se naši zákazníci mohou lehce přesunout do vrchní části restaurace, která volně navazuje na prostory v podzemí. I zde se paní Lipková rozhodla pro využití přírodních materiálů a designových prvků. Hlavním nositelem atmosféry se v tomto případě stalo dřevo.
Stěny interiéru jsou dřevem nejen obložené, ale dřevu byl přisouzen i další úkol. V místnosti nejvíce převažují dřevěná prkna z podélně nařezaných kmenů – naprosto jednoduché a neopracované. Tento soubor doplňují ve velmi zajímavém rytmu a protikladu další kusy dřeva – tentokrát nařezané příčně. První obraz, který se vám při prvním pohledu na tyto dřevěné plochy objeví – je spojitost s vinnými korkovými zátkami.
Stolky a židle jsou věrné principu tvarové čistoty a jednoduchosti, protože samotný interiér prezentuje svou silnou individualitu a vizuální nápaditost. Stolky zůstaly tedy klasické se světlou dřevěnou deskou a konstrukčně spojené s kovovou nožkou.
Jako další protiváhu k přírodní síle a hmotě dřeva, zvolila paní Lipková kultovní elegantní židle tvarované v minimalistickém dizajnu. Jejich ladný střepinový tvar si našel a stále nachází početné zástupy ctitelů. Oceňováno je zejména nevtíravé pohodlí. které poskytují a rovněž odolnost při každodenním používání. V prostorách každé moderní restaurace se určitě jedná o důležitý a vysoce ceněný benefit. Tyto židle jsou velmi působivé nejen vizuálně, ale i z konstrukčního hlediska. Bílá střepina na kovové chromované základně, kterou tvoří několik tenkých ocelových profilů tak doslova plave.
Po mnoha, obsahově velmi podobných rozhovorech mohu dnes usuzovat, že se skutečně nejedná pouze o můj ojedinělý názor – proto si nyní troufám prohlásit, že strop naší restaurace je výjimečný a paní designérce se podařil na výbornou. Jedinečný podhled z bílého řaseného materiálu, který je uchycen na ploše stropu a svým vzhledem připomíná vlnu – jakýsi věčný koloběh přicházejícího a odcházejícího. Pečlivě nařasený materiál je vzápětí osvětlen, či lépe řečeno prosvícen pouze zabudovanými bodovými světly, což celému interiéru propůjčuje měkké a pro oči hostů komfortní osvětlení.
Pochopitelně, že dnešní moderní restaurace musí disponovat třeba i menším vizuálně atraktivním barem. Na zvýraznění našeho baru bylo využito modrého LED podsvícení, které interiér naplnilo elegancí a příslibem pohodově prožitého času. Celkovou náladu v prostoru baru dotvářejí „věčné a záhadným způsobem žijící“ zrcadla, která vidíme za samotným barem, na dveřích toalet, ale také v mezerách dřevěných dekoračních desek, které jsou uchyceny na stěnách.
Před několika dny byla v naší restauraci uzavřená společnost a tak jsem i já mohla vnímat proměněné prostory trochu jinak. Mnohé hosty jsme s manželem poznali již před léty, dokonce s některými jsem chodila i do školy. Oslavovali jsme promoce, takže zde bylo i mnoho mladých lidí. Z každé strany se ozývala slova chvály na naše slovenské víno, nabízené menu a na velmi příjemnou atmosféru. Nejvíce mi ovšem utkvěl v paměti okamžik, když jsem seděla s několika přáteli ve sklepení při skleničce našeho chardonnay. Můj spolužák z gymnázia, dnes velmi uznávaný lékař v Praze – zvednul skleničku a řekl větu mého dědečka: „Víno se nepije, víno se žije…“ Po chvíli jsem se u něho zastavila, abych se dozvěděla – odkud tuto větu zná. Odpověděl mi zcela prostě a překvapivě : „Od opravdového vinaře a dobrého člověka…“ Jsem přesvědčena, že moje rodina a naše společné podnikání bylo a je nejen o našem víně, ale zejména o tom, jak žít svůj život opravdově a dobře.