Ten dům jsem vůbec neměla ráda – velký, prázdný a neosobní. S manželem jsme jej sice zdědili, ale nic nás k němu nevázalo. Rázné odhodlání s jeho prodejem nám však dlouho nevydrželo. Obchodní dilema za nás vyřešilo narození první dcery. Dům a starosti s ním spojené se od základu proměnily. Najednou byl zaplněn téměř každý kout a slovo prázdnota ztrácelo týden po týdnu smysl. Konečnou stopku našim starostlivě plánovaným útěkům vystavilo až druhé dítě – opět s tváří dcery. Dnes mám spíše pocit, že ten velký a neosobní dům je téměř akorát, a jeho prodej se stal součástí naší rodinné mytologie. Naopak, postupná a náročná rekonstrukce mu dodala nové poslání a smysl. Naše rodina se do pevně rozkročené velikosti a otevřené náruče nakonec zamilovala – a tak to zřejmě zůstane…
Tento malý příběh naší rodiny a našeho velkého domu je starý několik let a nedávno začala jeho další kapitola. To víte, tři ženy (ano – z našich dcer jsou mladé a pořádně upovídané dívky) dokáží bydlení pořádně „nakopnout“ a inspirace jim nikdy nechybí. Nedávno jsme, navzdory chabému – spíše hranému – odporu otce a manžela, vynesly na světlo boží otázku vlastní, čistě dámské koupelny. Je pravdou, že v domě máme tyto místnosti dvě, ale jak to v těchto případech bývá, ani jedna z nich nemá to, co si žena (natož tři ženy) pod slovem koupelnový ráj představují. A to již vůbec nemluvím o tom, že po ránu bývají s jakousi samozřejmostí obsazené obě.
Pravdou zůstává, že často naše dámská trojka mezi sebou svádí množství originálních slovních přestřelek spojených s trucováním, hraným nechutenstvím či hledáním spojenců. Ve finále se přece jenom, z této dámské „strkanice“ narodil kompromis. Dcery ustoupily ze svých představ geometrického a téměř puristického černo-bílého konceptu, a já zase učinila krok zpět a vycouvala z představy autentické a robustní rustikálnosti. Nakonec se přece jen tříčlenné ženské osazenstvo naší rodiny shodlo na akceptovatelném a dostatečně kompromisním řešení v duchu francouzského Provensálska, tedy přesněji a lépe řečeno – na provensálském stylu.
Právě zde začíná trochu jiná, takříkajíc přesvědčovací metoda. Protože náš jediný muž v rodině výlučně vládne technickým vědám, nenašel si nikdy dost času k tomu – propátrat zákulisí designu, interiérových návrhů, dekorací a vyvážení barev, materiálů a detailů s tím spojených. Jednou po nedělním obědu jsme se rozhodly, že při silné italské kávě, nalijeme tatínkovi do žil naději, že jeho ženy přesně vědí co chtějí, a zároveň chtějí slyšet jeho vlastní názor i to, že s ním počítají. Ve skutečnosti se mu vůbec nechtělo, ale přece jen jsme ho přesvědčily, že si kávu může vypít i při přednášce o Provensálsku. Tím spíše, že místo jednoho obligátního „panáčka“ koňaku bude mít povoleno dát si dva! Dodnes jsem přesvědčena, že jedinou motivací – aby vydržel tu trojnásobnou ženskou přesilu, byl ten koňak navíc.
Jako zamilovaný pár jsme s manželem navštívili ten kouzelný kout na jihu Francie dvakrát. Poprvé to bylo při odborné stáži mého muže na univerzitě v Montpellier, což se vlastně moc nepočítá, neboť on měsíc pracoval a já na něho čekala. Po druhé jsme Provensálsko navštívili při naší svatební cestě. Bohužel, manžel si z tohoto nádherného koutu přírody odnesl pouze hromadu knih, skript a kontaktů. Na přírodu, kolorit, zákoutí a nepopsatelné kouzlo krajiny nikdy čas neměl. Doba po nedělním obědu byla tedy ta chvíle „pět minut před dvanáctou,“ kdy nastal čas vysvětlit mu, co chceme s koupelnou udělat a jak tím potěšíme i jeho samotného.
Provensálský interiér se vždy vyznačoval citlivě pojatou středomořskou přirozeností. Základní linie tohoto typu interiéru se začaly postupně objevovat již v 18. století, přičemž byly v první řadě reakcí francouzského venkova na oficiální životní styl vyšší společnosti. Stěžejním prvkem, či spíše jádrem nově utvářeného konceptu byla nenucená elegance, francouzský šarm, jednoduchost a respektování ducha místa. Právě toto místo, nebo lépe řečeno jeho výjimečná a jedinečná atmosféra se na provensálském stylu podepsaly určitě nejvíce. Těžko si lze představit fantastičtější kombinaci přírodních podmínek, souhry barev, tvarů, vůní a kouzelných detailů. To vše navíc umocněné člověkem, který tomuto kousku Francie vtiskl svou osobitou pečeť.
Kámen, dřevěná a terakotová podlaha, omítky v pastelových barvách. Nábytek bývá spíše bílý, často starožitný, nebo v tomto duchu napodobený. Prostor vždy doplňují rustikální tkaniny tlumenějších barev, tepané železo, keramika, dokonale zpracované proutí nebo kytice květů. Vše na člověka dýchá jednoduchostí, venkovem, sluncem, oblohou i s oblaky, poli vlčích máků, slunečnic a levandulí.
Alchymie barev zůstane navždy pro našeho otce neznámou krajinou, proto jsme se mu snažily v krátkosti přibližně popsat, čeho chceme v proměněné koupelně dosáhnout. Poučily jsme ho, že provensálský styl ze zásady vyznává využití jedné barvy. V našem případě to měly být zejména tóny bílé resp. smetanově bílé barvy. Manžel s notnou dávkou zadostiučinění kvitoval informaci, že čistě bílá nekoresponduje s ideály provensálského stylu, takže bychom ji ani neměli použít. Tento normativ totiž podpořil jeho osobitou filozofii, kterou od mládí vyznával, že totiž čistě bílá barva je výsostně nepraktická, neboť vždy po prvním nošení nebo použití je na ni všechno hned vidět. Právě proto by ze všeho nejraději stále chodil pouze v tmavých či šedých barvách.
Ke zvolené dominantní barvě se poté vyberou jedna nebo dvě doplňkové barvy, přičemž ty by měly vycházet z podstaty provensálského stylu, tedy zkoušet v první řadě olivově zelenou, slunečnicově žlutou, blankytně modrou, hořčicovou nebo levandulově fialovou. Koupelny se téma textilií jaksi netýká, protože jim vlhkost a voda vůbec nesvědčí, ale všeobecně vyznává provensálský styl spíše vlněnou přízi, pestrobarevné bavlněné tkaniny vybílené sluncem nebo látky s decentními květinovými vzory. Často je nacházíme v podobě závěsů na oknech nebo v podobě vlastních záclon. V koupelně, řídící se duchem Provensálska by měly vládnout pískovcové, tedy světle hnědé kamenné stěny s volně stojící vanou v prostoru. Pochopitelně, že ideální stav je i v tomto případě vždy pouhým východiskem pro tvořivé, praktické a konkrétní řešení – a to byl i náš případ.
Možná v tuto chvíli přemýšlivého jednotlivce napadne, proč jsme se – mimo naše dřívější interiérové záměry a půvabné ženské rozmary – rozhodli uskutečnit rekonstrukci koupelny právě v duchu slunečního jihu Francie. Přestože se to na první pohled nezdá, jednou ze základních inspirací byla přítomnost okna. Pokud má jakákoliv koupelna získat nefalšovaný punc Provensálska, měla by v první řadě disponovat zásadním předpokladem – a tím je okno. Aby však souvislosti dostaly pořádný spád, mělo by takové okno mít i parapetovou desku, kterou pak lze využít na ukládání dekorací a osobních drobností. My jsme tuto podmínku splnili a okno, které kdysi v koupelně nemělo dobrou pověst, dnes diktuje atmosféru celému prostoru. Parapet samozřejmě plní úkol, který mu přísluší, a stojí na něm bílé porcelánové umyvadlo se džbánem na vodu. Výsledný efekt je skutečně nádherný.
V každé koupelně hrají důležitou roli obklady. A nejedná se pouze o otázku čistoty a hygieny. My jsme stavěli na jejich rustikálním vzhledu. Provensálský styl vyznává zejména jemné pastelové odstíny nebo syté tmavé tóny. V prostoru se často kombinují velké formáty obkladů s menšími a nešetří se bohatě zdobenými listelami. A co jsou vlastně listely? Jedná se o dekorativní prvek, konkrétněji řečeno o keramickou lištu, která opticky rozděluje a dotváří obkladovou plochu, lemuje jejich hrany nebo zakončení. Listely bývají většinou bohatě zdobené plastickými vzory s motivy květů, antických mytologií apod. Poměrně často se v koupelnách á la Provance také objevují šachovnicové vzory obkladů. Nám, ale vždycky vyhovovala čistá jednoduchost, proto jsme vybrali především tlumené, decentně okrové a pískové barvy v kombinaci se smetanovým a bílým nábytkem.
Bohužel, na volně stojící stylovou vanu jsme již nedosáhli. Nejen pro nedostatek volného místa a celkovou orientaci místnosti, ale rovněž kvůli následné potřebě značných stavebních úprav, na kterých se manžel odmítl spolupodílet, proto jsme museli zvolit kompromis. Osobně se mi velmi líbí textilní roleta okrové barvy, kterou jsme umístili nad okno. Nejen, že harmonizuje s použitou paletou barev v koupelně, ale je silným designovým prvkem, který vyvolává očekávaný dojem útulnosti a pravé domácí pohody.
Pro méně ostražitého pozorovatele to v našem rodinném příběhu dosud vypadá asi následovně. Tři ženy z části nastartovaly onu okřídlenou větu: „Žena nikdy neví co chce, a nedá pokoj, dokud to nedostane…“ Ve skutečnosti nyní musíme v tuto chvíli udělat místo ještě pro čtvrtou dámu, která sehrála v celé story vlastně klíčovou roli. Bez designérky, paní Pavlíny Lipkové a její společnosti ORIGINE INTERIER DESIGN, designový nábytek, návrhy interiérů bytů Brno, by naše koupelna vypadala úplně jinak a pochybuji o tom, že by vytvořila pro nás tak důmyslně kouzelný prostor s nádechem inspirujícího a elegantního Provensálska.
Z počátku jsme váhali, zda oslovíme profesionála, který nám poskytne nejen tvořivé nápady, ale zejména odborné zázemí a jistotu očekávaného výsledku. Pro váhání jsme neměli žádný jasný důvod, ale tím skrytým byl zřejmě neurčitý pocit, že v oblasti zařizování domácnosti si ženy dokáží nejlépe poradit samy. Mýlily jsme se a přišly jsme nato velmi brzy…
Neříkám už nic nového, ale jih Francie, to je především slunce, jedinečné světlo, obloha a romantika tisíců barev, Těžko lze určit kde, jak a proč se všechno v tomto koutě světa tak působivě a nezaměnitelně pospojovalo, ale ty obrazy krajiny, lidí a jejich vzájemného souladu vám nedovolí klást zbytečné otázky. Jediné, co se zde povoluje, je všudypřítomná inspirace a radost z poznaného. Když však dojde k tomu, aby si člověk vybral a nedočkavě prstem ukázal – to chci, začnou muka a bezmála duševní kalvárie. Při prvním pohledu chcete všechno, nebo alespoň z toho všeho něco, popřípadě nevíte vůbec nic – ani to, kde vlastně s tím vším začít.
Na začátku jsme společně prošli množství webových stránek, prohlíželi a studovali portfolia bytových designérů, pátrali po jménech i ve svém okolí. Mnoho věcí nás příjemně překvapilo, další vážně zaujalo a některé také více-méně odradilo. Popravdě řečeno, měli jsme po tom všem plné hlavy obrazů, nápadů a neurčitých představ, ale najednou tu chyběla ruka, která to všechno bez zaváhání a rozpaků seškrtá, rozplete a určí ten nejlepší a efektivní směr. Nakonec nás šťastná náhoda, díky – vřelému doporučení mého kolegy – přivedla k paní Lipkové. Vůbec netuším, zda dcery očekávaly mladého šarmantního muže, ale netrvalo příliš dlouho a všechny tři jsme našly s paní Lipkovou společnou řeč. Práce a přístup paní designérky nás během několika minut přesvědčil, že jsme si vybraly více než dobře a dnešní konečné finále v podobě pohledu do naší dámské koupelny je toho úžasným důkazem.
Sestava koupelnového nábytku, kterou pro nás paní designérka vybrala, naprosto přesně odráží provensálský styl a vzhled naší svatyně tím byl korunován. Jednoduchost, ladnost a elegance, které se dokonale snoubí s použitými doplňky, nám v první chvíli téměř vyrazila dech. Šarmantní tapety a štuky, které pani Lipková v prostoru dokonale proměněné koupelny použila, zvýraznily ladnost tohoto lákavého mediteránského interiérového stylu. Keramické úchytky a jemný patinou dýchající bílý nábytek doplňují historizující armatury, které zvolený koncept cíleně dotvořily.
Zřejmě nevyslovím nic originálního, když na závěr dodám, že v té malé intimní místnosti, kterou nazýváme koupelnou, by se každá žena měla cítit sama sebou a nacházet zde svoji každodenní duševní rovnováhu. Já a moje dcery jsme toto všechno, díky sérii šťastných rozhodnutí získaly, a navíc díky paní Lipkové máme za koupelnovými dveřmi i kus nefalšovaného a vždy útulného šarmantního Provensálska.