Již si přesně nevzpomínám, kdy jsem se poprvé seznámil se svým osobním číslem, nebo přesněji – s životním číslem. Možná to bylo v nějakém časopisu v době dospívání, nebo mi ho vypočítala babička, která ve svém světě podmíněných, neúplatných a zejména magických siločar žila velmi bohatý vnitřní život. Jednoduše, už si to přesně nepamatuji. Přiznávám ovšem, že obhajovat tuto moji číselnou karmu či jeho propojení nebylo a není vůbec jednoduché, tím spíše, že již dávno nejsem tím chlapcem a moje babička již také velmi dlouho nežije. Chápu, že mohutný chlap, co se léta ohání těžkým kladivem, smrdí kouřem i zažranou špínou a který se živý jako umělecký kovář, by si měl přinejmenším pěstovat vůči těmto numerickým spojením racionální odstup. Bohužel, ale s tím nic neudělám. Osmička se na mém osudu a na mém životě velmi výrazně podepsala. V panteóně mých osobních – většinou dobrosrdečných a usměvavých bohů získala skutečně čestné místo.
Pokud vás v tuto chvíli začal až neúměrně „svrbět“ jazyk nebo dokonce trpíte syndromem nekontrolovatelné až dětské zvědavosti – velmi rád vám o čísle osm povím více. Obecně se soudí, že mezi všemi čísly právě osmička disponuje největší silou a mocí. Patří ji svět ambicí, vůle, logického myšlení, obraznosti a peněz. Symbolizuje touhu po slávě, moci, vlivu a sexu. Na druhou stranu drží ochrannou ruku nad spravedlností, rovnováhou a osudem. Pokud tyto volně načrtnuté úvahy přeneseme na povahu člověka – stojí před námi osobnost vyznávající sílu a moc, která je řízena ctižádostí, pracovitostí, cílevědomostí, houževnatostí a disponuje organizačními a až vůdcovskými schopnostmi. Její odvrácenou stránku představují vlastnosti jako jsou např. strohost, bezohlednost, nepřiměřená ráznost v jednání a nebo sklony k manipulaci druhých.
Uznávám, že s určitou dávkou nadhledu by bylo možné některé z popsaných charakteristik přisoudit i mně, i když se mi – po pravdě – přisuzovaly jiné souvislosti, které často a velmi ráda zdůrazňovala moje babička. Právě ona mi totiž s vážnou tváří říkávala, že za pouhými znameními mého čísla nikdy nenajdu životní štěstí, pokud nebudu zachovávat rovnováhu mezi příčinami a následky – tedy mezi braním a dáváním. Musíš v každém okamžiku vyrovnávat věci duševní a materiální – nevěř a nikdy nesmíš uvěřit, že své štěstí najdeš ve věcech i kdybys během svého života vlastnil cokoliv!
Chápu, že to vyzní trochu nepravděpodobně, ale po letech se mi babiččina slova více-méně potvrzovala. Často jsem se přistihl při myšlence, že můj osobnostní profil ve své podstatě věrně kopíruje všechny babiččiny myšlenky. Jen tak na okraj – dokonce u mě fungovaly dvě základní myšlenky ze světa numerologie. Narodil jsem se totiž v osmém měsíci, tedy v srpnu a součet čísel mého roku narození také dává číslo osm. V takových okamžicích se velmi těžce nedá nevěřit a žádné štípání do hřbetu ruky nefunguje.
Kdo ví, možná právě proto jsem si vybral řemeslo uměleckého kováře, abych přebil toto dětské a mladické metafyzické propojení. Berte, prosím, tato moje slova s rezervou, protože svět umění skutečně vytváří paralelní linie se světem všedních povinností a tak se mi dost často stává, že poněkud ztrácím přehled. Když se však vrátím na „pevnou zem,“ je skutečností, že jsem ctižádostivý a cílevědomý. Odmítám dělat v životě cokoliv, co by mne nebavilo – následkem čehož jsem musel vyvinout velké úsilí a množství času, abych se vypracoval na takovou úroveň, díky které jsem schopen zabezpečit sebe a svou rodinu.
Umělecký kovář musí zvládnout nejen těžké – a to doslova a do písmene – řemeslo, ale musí být v každém okamžiku schopen vycítit, co si každý klient přeje a kterým směrem chce své představy nasměrovat. Často se jedná o velmi náročné rozhovory i přes to, že kov je tvárný a poslouchá mé ruce. Nejednou se mi stalo, že zákazníkem vysněný tvar velkého kovaného stropního svícnu potřeboval náležité formální korekce, aby se vůbec mohl zrodit.
Možná vás bude zajímat, jak jsem se k této nádherné – ohněm vonící práci dostal, ale zřejmě vás zklamu. Pokud vím, v rodině až do kolikátého kolena naše paměť sahá, se nikdo něčemu podobnému nevěnoval. Až jednou, ve slabé chvíli mi totiž babička naznačila, že jejím otcem mohl být někdo úplně jiný, než se všeobecně v rodině tvrdilo. Z nejasných náznaků a dvojsmyslných narážek jsem tehdy pochopil, že moje prababička mohla mít dceru s mužem, který se jejím životem pouze mihnul. Údajně to byl majitel dvou kolotočů a maringotky, který do našeho městečka vždy zavítal koncem léta. Když jsem se snažil dovědět více, babička se vždy v tu chvíli zatvářila nepřístupně a odmlčela se. Po chvíli pouze suše procedila skrz zuby, že ten Maďar se líbil všem ženám – voněl sluncem, ohněm a silným tabákem. Bohužel, dnes mi již nikdo nikdy více neřekne, ale čert ví, jak to tehdy doopravdy bylo. Možná, že v tom zvláštním romantickém a tajemném příběhu sehrálo železo důležitou roli, kterou ale u nás doma neznáme a už ani nikdy nepoznáme. Ať tak či onak, železo, oheň a vůně kouře ve vlasech si mne získali navždy.
Po letech a po zvládnutí všech záhad, tajů, ale i nástrah tohoto umění, jsem začal pracovat ve vlastní dílně. Z počátku se mi dařilo, neboť zájem o umělecké předměty ze železa a oceli lákaly více, než tuctové mnoha-sériové tovární výrobky. Měl jsem pocit, že bude ještě lépe. Nakonec zasáhla „vyšší moc“ a kola úspěchu se nečekaně roztočily. Moje práce zaujala jistého zahraničního investora, který mi nabídnul trvalou existenci i s možností pracovat v zahraničí. Váhal jsem, uvažoval a byl plný nejistoty. Nakonec zvítězila opět moje osmička – chuť prosadit se, odvaha riskovat a touha dokázat, že jsem nejlepší. A tak se tedy i stalo. Dnes žiji již mnoho let v zahraničí a sotva bych tohoto kroku někdy litoval. Na druhou stranu musím bez rozmyšlení přiznat – kdykoliv mám trochu času a možnost, tak se velmi rád vracím domů. Moje manželka sice nepochází z Čech, ale zamilovala si můj původní a skutečný domov, takže se již mnohokrát stalo, že zde zůstává o několik týdnů déle než já. Kontakty a dávná přátelství nic nenarušilo, takže pracuji i na mnohých zadáních z české strany.
Nakonec se událo to, co se stát muselo. Manželka mne postupně, svými čistě ženskými argumenty doslova přemluvila, abychom zkusili podnikat i v Čechách. V prvním okamžiku mne nenapadlo nic lepšího, než zastavit auto a podívat se jí do očí s velikým otazníkem – proč? S připraveným úsměvem mi oznámila, že si již zjišťovala možnosti a nedaleko mého rodného domu našla volný prostor, kde by mohlo ožít naše skvělé bistro. Podotýkám, že moje žena má ekonomické vzdělání, takže žádné obranné kroky bych nezvládl. Vzápětí nedočkavě pokračovala. Jediné, co ji prý ještě není dost jasné je skutečnost, jakým způsobem naše bistro zařídit a jaký mu dát vzhled. Polohlasně a hlavně diplomaticky dodala, že umělecké ztvárnění nechá na mě. Hotovo, auto se znovu rozjelo a já již věděl, že o zábavu bude na několik měsíců postaráno.
Mužská ješitnost, vrozená chuť pro všechno nové a touha po dalších výzvách dokonale zapracovaly a o několik dní později jsem již měl v rukou kontakt na paní Pavlínu Lipkovou a její společnost ORIGINE INTERIER DESIGN, návrhy interiéru, designový nábytek, Kavárna Brno. Mnoho mých velmi dobrých přátel mi sdělilo, ale také na webových stránkách jsem se přesvědčil, že její designérské práce mají jedinečný švih, skvělou úroveň a punc originality. Manželka ráda souhlasila a tak již netrvalo dlouho a všichni tři jsme seděli za jedním stolem. Je samozřejmé, že nejvíce otázek kladla paní Lipková, neboť potřebovala poznat nejen nás, ale hlavně naše představy. Pochopitelně, že jsme chtěli mít bistro ušité přesně podle našeho vkusu, což paní designérka s uspokojením kvitovala a vnímala to jako velké klientské plus. Nás zase velmi těšilo, že každé naše slovo vnímala velmi pozorně a dávala nám najevo neskrývanou radost z našich nápadů. Zdálo se nám, že ji nadchlo, když jsme oznámili náš záměr nevytvářet nic přepychového, nabubřelého, ale spíše něco zajímavého a podnětného. Chtěli jsme získat a nabízet interiér, který vyjádří nejen náš lidský charakter, ale svou pozitivní energií a upřímností vykouzlí každému z hostí úsměv a dobrou náladu. Právě v tuto chvíli se paní Lipková zamyšleně usmála a já jsem věděl, že již jsme na jedné společné vlně a náš záměr se určitě podaří.
Vzpomínám si, jak při společném rozhovoru zarezonovala jedna z mých mnoha myšlenek. Zeptal jsem se, zda je možné vytvořit v prostoru našeho bistra nějaký výrazný a myšlenkově silný designový prvek, který by zaujal hned na první pohled. Pravdou je, že žádnou konkrétní představu jsem neměl, i když v hlavě mi vířilo všechno možné. Vážně jsem netušil, co by to mělo být. Paní Lipková s mou navrhovanou výzvou velmi ráda souhlasila a jednoznačně nám dala najevo, že takové koření má v konečném menu ze všeho nejraději.
Již první návrhy a koncepty potvrdily, že naše volba byla více než správná. Nakonec konečný výsledek tyto – prvotně nesmělé myšlenky – pouze potvrdil. Dnes již tedy máme krásné, útulné a vyhledávané bistro, které si návštěvníci z celé čtvrti velmi rychle oblíbili.
Podlaha dostala tmavě hnědý odstín, který respektuje původní dekor dřeva. Některé ze stěn obložené světlým dřevem tak vedou s tmavší podlahou půvabný a rytmický dialog. Světlý dřevěný obklad tak nečekaně povýšil na velmi příjemný doplněk interiéru. Neláme násilně prostor přes koleno a nevytváří ovzduší přesycené barvami a předměty. V kombinaci s velkými zrcadly visícími na stěnách místnosti, přenášejí oba tyto použité prvky plnou náruč slunečního světla, čímž vytvářejí neopakovatelnou atmosféru pohody.
Zrcadla jsou umístěna i na stěně, která je na protilehlé straně výloh. Nečekaně až téměř nedočkavě se v nich odrážejí klasické čtvercové stolky s tmavšími dřevěnými deskami. Toto lákavé a zajímavé zátiší dotváří designově nápadité židle, vytvořené v kombinaci černé a žluté barvy. Žlutě polstrované židle doslova rozsvěcují prostor a společně se slunečním světlem kouzelně mění náladu místnosti. A právě žlutá v kombinaci s černou potvrzuje jedinečnou nadčasovost a univerzální použití. Zjednodušeně řečeno – tmavou barvu vždy skvěle vyvažuje pozitivní jasně rozsvícená barva. Tento pradávný vztah nikdy nezklame a nic nezkazí.
Mimořádně velkou radost nám s manželkou udělala prosklená vitrína, kde s láskou ukládáme naše vybraná vína. Její zadní stěnu tvoří rovněž zrcadlo, takže obrazy a iluze, které společně s ní vytvářejí okolní zrcadla a světlo prostupující okny, lze jen velmi obtížně a přijatelně popsat. Je jen velmi málo takových ranních svátečních chvil, abych se neposadil do prázdného a ztichlého prostoru, nevychutnal si plně kávu a netěšil se ze světla a jeho každodenní nové premiéry. Město právě lenivě vstává, stíny se výrazně zkracují a spěchající postavy ranních chodců občas očima přímo zabloudí k mému stolu. Tyto okamžiky mě naplňují nejen radostí a požitkem z nového dne, ale umožňují mi procítit ten honosný pocit, že já v tuto chvíli nikam spěchat nemusím. Je to něco podobného, jako když stojím ve své dílně a pohledem zpracovávám kousek rozžhaveného železa. Tehdy neexistuje nikdo jiný, než-li já a rodící se nová myšlenka.
Ti zvědavější již zřejmě netrpělivě očekávají, kdy přijde – či zda vůbec přijde i na mé osobní šťastné číslo, tedy na osmičku. Ne, že bych s osmičkou ze začátku počítal – dokonce se mi zdá, že jsem ten svůj numerologický příběh vyprávěl paní Lipkové pouze jen v hrubých liniích a obrysech, ale jak se tak někdy stává, sotva tušené se samozřejmě magicky splnilo.
Když jsme dostali se ženou tu první možnost rozsvítit stropní osvětlení, mně osobně téměř „spadla čelist.“ Světlo v půvabných křivkách kopíruje tvar celé místnosti, což je již samo osobě nápadité a pozoruhodné. Navíc tvarem a barvou evokuje něco, co bylo vykováno z kusu černého železa a to bylo ono, co mne v nitru velmi dojalo.
Při následujícím krátkém rozhovoru s paní designérkou vyplynulo, že mne manželka chtěla něčím originálním překvapit a vyslovila přání, zda-li se například nemůže někde objevit stylizovaná osmička. Při dalším pohledu na strop jsem logicky ztratil glanc a zůstal na měkko – ve vzpomínkách jsem znovu slyšel slova své babičky. Později mi paní Lipková prozradila, že osvětlení nechala zadat na míru, přičemž se velmi vážně nechala inspirovat přáním a představami mé ženy.
Nevím, ale zřejmě vás to pobaví nebo možná překvapí, ale první týdny jsem každý večer netrpělivě čekal a doslova číhal na první soumrak – vážně! V jeden jediný okamžik jsem potom stiskl vypínač a strop se náhle rozzářil množstvím malých žárovek. To měkké světlo celé bistro ještě více zútulnilo a dodalo mu nový šarmantnější rozměr. Dodnes, a je to již nějaký čas, se dokáži tím naším stropem a jeho světlem kochat stále stejně – téměř vánočně.
Pohlížím přes výlohy do živých ulic, občas zabloudím směrem ke stropu a úplně cítím, že vedle mne sedí moje babička a její příběhy spojené s čísly a jejich tajemným světem. Nemluvíme, ale ani nemlčíme. Opakuji si její dávná slova o povinnosti neustále hledat rovnováhu mezi věcmi duševními a materiálními. Probírám se jejími myšlenkami o hledání štěstí, které nemá a nesmí získat podobu ve stovkách věcí, kterými se člověk obklopuje. Poté se znovu podívám na svítící strop a usmívám se jen tak sám pro sebe. Ležatá osmička je navíc i znakem nekonečna – můj pocit radosti se v ní v těchto chvílích odráží jako v zrcadle.