Search

Návrh bytového interiéru v Brně

Francouzský jazyk a kultura byly pro mne již od střední školy mnohem víc, než pouze jeden ze studijních předmětů. Literatura, film, hudba, výtvarné umění, Paříž…

Každý den bylo vždy něco nové – i když třeba již několikrát přečtené, vyslechnuté či spatřené. Naše rodina měla shodou okolností přímou vazbu na L´Hexagone, tedy na metropolitní Francii, ale  o tom se zmiňuji jen tak okrajově. Typickou něžnou přezdívkou obyvatel pro svou krajinu je šestiúhelník, neboť svým tvarem skutečně vzdáleně připomíná hexagon.

Moje babička pocházela z oblasti výjimečného francouzského vína a na jižní Moravě poznala dědečka. Réva se poté na dlouhé roky stala jejich společným osudem. A právě díky vzácné přítomnosti mé „grand-mére“ jsem se již jako malé děvče do Francie a její krajiny zamilovala. Tento vztah byl, a pro mne vždy zůstane osudový, neboť již léta rovněž pracuji jako překladatelka a tlumočnice z francouzštiny, což zároveň vnímám jako plynulou duševní vazbu na svou babičku a její vlast.

Sladkou Francii jsem navštívila mnohokrát a kouzelný – L´Hexagone – procestovala křížem krážem. Poznala jsem tak rodný kraj mé drahé grand-mére, ochutnala tamní skvělá vína a poznala mnoho přátel. Dokonce mi neuniklo ani malé tajemství, které se však babička již nikdy nedozvěděla. V srdci mi totiž místo babiččina rodného Akvitánska zakořenil jiný klenot – Provensálsko. Vůbec jsem to nemohla ovlivnit – byla to prostě láska na první pohled a do posledního dechu. Kdyby se toho babička dožila, určitě by našla způsob, jak mi tento „hříšný vztah“ rozmluvit…

Okouzlilo mne zde vlastně všechno – především způsob, jak si lidé v Provensálsku užívají života a jak si jej dokáží den za dnem obohacovat. Nemyslím tím pouze požitky spojené s plným stolem, které jsou skutečně pověstné a mne stály nějaké to deko navíc, ale v každé domácnosti, kterou jsem měla možnost navštívit – byl cítit neopakovatelný dobrý duch celé rodiny a daného místa. Již pouhý způsob, jak se k sobě lidé chovají je inspirující. Jako mladá žena jsem při tom pociťovala, že ty úsměvy a otevřenost přímo souvisejí se zázemím, které v Provensálsku lidi obklopuje.

Stačí jen zaklepat a vstoupit do prvních otevřených dveří – okamžitě vás osloví vnitřní pohoda, klid a barvy propojené s okolní přírodou. Vše má své místo a svůj význam. Nechci tím samozřejmě říct, že zde náhle najdeme zaslíbený ráj na Zemi – lidé se tu napracují jako všude jinde, ale práci vidí  přes otevřený a nefalšovaný vztah ke všemu krásnému.

Například – interiér běžné provensálské rodiny se vyznačuje citlivou, vyváženou a mediteránskou vyvážeností. Věci kolem, i když jsou jednoduché působí navýsost elegantně, jsou plné šarmu a přirozené krásy. Důvody jsou prosté a neakademické. Existuje jen málo míst, kde se tak harmonicky spojují všechny přednosti přírody – její barvy, tvary, vůně a pozoruhodné detaily. V každém zákoutí této krajiny nacházíme nekonečnou řadu důkazů pro toto odvážné tvrzení. Korunu všemu ovšem nasazuje člověk. Jeho ruce a srdce změnily a mění vše přirozené na kulturní – uplynulá staletí jsou přesvědčivým důkazem, že to dělá výjimečně dobře…

Když se rozhlédnete, vidíte především kámen, dřevo, terakotu a pastelové barvy. Vše v souladu s měřítky člověka. Už jen nábytek často oslepuje svojí bělostí. Často se jedná o nábytek starožitný nebo se mu k nerozeznání podobá. Interiér vlastně vždy a velmi rád počítá s tkaninami rustikálních a měkkých barev, keramikou, květinami, kovaným nebo tepaným železem a různě zpracovávaným proutím. Každý i ten nejmenší předmět člověka oslovuje přes slunce, oblohu, pole, slunečnice či levandule.

Skutečně výjimečné je v Provensálsku vnímání barev a jejich magické harmonie. Každý interiér, pyšnící se přívlastkem á la Provence v podstatě počítá pouze s jednou základní barvou. Sotva se lze divit, pokud tou nejčastější bývá právě bílá, resp. její různé odstíny. Bílá je přece symbolem nevinnosti, nových začátků, mořské pěny, oblaků či mladé nevěsty. Nyní musí následovat maličká poznámka – ve skutečnosti bychom zde o čistě bílé příliš mluvit neměli, neboť Provence jí zas až tolik neholduje. Spíše by se měla používat smetanově bílá nebo barva slonové kosti. 

Potom je již vše pouze v rukou konkrétního majitele interiéru. K této hlavní barvě je vhodné přiřadit například levandulově fialovou, olivově zelenou, slunečnicově žlutou, nebeskou modrou nebo hořčicovou. Pokud se jedná o textilie – fanoušek Provence sáhne po vlněné přízi, barevných, sluncem vyšisovaných tkaninách nebo látkách s křehkým květinovým vzorem. Velké a trvalé oblibě se těší nejrůznější závěsy na oknech či pestré, ale decentní záclony.

Možná si právě v tomto okamžiku kladete nedočkavou a zvědavou otázku – kam s touto rychlou exkurzí po jižní Francii vlastně mířím? Není nic lehčího a ráda to vysvětlím. Díky rodině, našemu vynikajícímu vínu a práci mých prarodičů jsme před několika lety dostali svatebním darem byt v okrajové části Brna, tedy spíše bydlení.

Nemá cenu nic podstatného skrývat, ale intelektuální práce – zvláště práce se slovem nikdy příliš nevynášela a protože se v podobně oceňované oblasti pohybuje i můj manžel, měli jsme oba z tohoto nádherného a hlavně nečekaného daru upřímnou a nepopsatelnou radost. Naštěstí oba máme již své životní priority srovnané, což člověku umožňuje věnovat se podstatnému a přesahujícímu přítomnost. Byt nám oběma dokonale vyhovoval a po ničem jiném jsme v dané chvíli ani netoužili. Toto optimistické konstatování ovšem skutečný praktický život jednoho dne výrazně zpochybnil.

Delší dobu jsme s manželem uvažovali, jakým způsobem si poradit s malou kuchyní a nevelkým obývacím pokojem. Vždy jsem doma pracovala v režimu home office, takže mi při překladech rovněž zůstával čas na dobré francouzské menu. Vařím velmi ráda, především dle mnoha receptů, které jsem získala od mé grand-mére. Konečně manželův pas a částečně i ten můj jsou toho důkazem. Ale zpět na začátek – problémy nám tedy dělala velikost či vlastně malost naší kuchyně. Zkrátka a dobře, chtěla jsem mnohem prostornější kuchyň, ale původní půdorys bytu – spíše ten, kdo jej nakreslil si s tím příliš hlavu nelámal…

Proto mne napadlo, zda by nešlo nějakým způsobem obě místnosti propojit, čímž by se kuchyně zvětšila, a zároveň by se i rozšířil obývák. Dalším podstatným důvodem těchto úvah, byla nedobrovolná izolace při přípravě jídla. S rodinou jsme se v těchto chvílích prakticky neviděli, neslyšeli – nanejvýše se láskyplně okřikovali. Dost dobré a pádné důvody tedy byly, ale co dále? Jako naprostí laici jsme určitě potřebovali někoho, kdo nás dostatečně usměrní a zorientuje. Prošli jsme si několik webových stránek bytových návrhářů a začali s výběrem…

Ve finále nám s pomyslného kola štěstí nakonec utkvělo jméno paní Pavlíny Lipkové ze společnosti ORIGINE INTERIER DESIGN, realizace, návrh interiéru domů Brno. Její webová stránka nás přesvědčila a to hlavně fotografiemi realizovaných interiérů. Mnohé z nich  mne doslova okouzlily a to zejména, když jsem na nich poznávala perfektně „přečtený“ a osvojený provensálský styl. Manžel samozřejmě se mnou velmi rád souhlasil, neboť jakákoliv proměna bytu mezi jeho koníčky určitě nepatřila.

Netrvalo to ani dva celé dny, když nám paní Lipková zazvonila u dveří – aby přímo na místě mohla posoudit naše představy a dát je do souladu s realitou a možnostmi. Již její první věty, úsměvy a celkový lidský přístup ze mne sňaly veškerou nervozitu a obavy. Nejsem vůbec zběhlá v této lidské činnosti, proto mě tréma trošku svazovala ruce. Jak jsem se již zmínila, velmi rychle jsme našli společnou řeč. Nešlo pouze o přístup k samotné rekonstrukci – paní Lipková se sama nabídla, že nám ráda pomůže i s výběrem spotřebičů, doplňků a různých barevných kombinací. Cílem všeho měl být co nejvyváženější výsledek a maximální spokojenost.

I proto padaly z její strany orientační otázky o našich zálibách, preferencích a vkusu. Věnovali jsme se způsobům jakým trávíme volný čas, jak relaxujeme a čemu dáváme přednost. Zjednodušeně řečeno – tato skutečná odbornice si postupně, společně s námi skládala puzzle, které mělo dát myšlence přeměny našeho bytu finální tvar.

S velkým uznáním musím konstatovat, že nás poslouchala velice starostlivě a pozorně. Nakonec si prostory ještě sama pečlivě přeměřila. Je samozřejmé, že hned pochopila, proč chceme stávající „rozparcelovaný“ prostor využít jako jediné společné místo pro každodenní naše setkávání, práci, učení, zábavu a také proto, abych nemusela trávit čas v kuchyni izolovaná od rodiny. Já osobně jsem ještě naléhala, zda-li není možné do nově vzniklého prostoru nějakým způsobem zakomponovat i jídelní kout, který nám v naší mini kuchyni velmi chyběl.

Z praktického pohledu jsme se s paní Lipkovou rovněž věnovali našim finančním možnostem a velikosti částky, kterou chceme do rekonstrukce investovat. Opět velmi brzy jsme měli na stole první cenovou nabídku, a to i s návrhem smlouvy o díle. Po prostudování obou materiálů, jsme se s manželem na sebe s uznáním pousmáli, neboť na nabízené částce ani na dané smlouvě se nic měnit nemuselo. Další schůzka již tedy mohla být plně věnována detailnímu doladění celého plánu – zazněly postupné kroky a závazné termíny. Byli jsme sice napnuti jako struny, ale plni radostného a příjemného očekávání.

Nesmírně důležité pro nás také bylo, že nám paní Lipková poskytla kontakt na spolehlivou a osvědčenou firmu, která bude realizovat podstatnou část všech prací. I zde se projevila velká profesionalita a vstřícný přístup paní designérky, neboť najít na slovo vzaté řemeslníky, kteří dle dané smlouvy odvedou dohodnuté práce kvalitně a včas, nebylo nikdy jednoduché – nehledě na to, že pro mne i pro manžela je tento odborný svět tisíců různých řemesel nepřehlednou a velmi složitou skládankou.

S pracemi se začalo v určený den a včas. Nebudu dramaticky popisovat skutečnost, že bourání, prach a hluk mnoho radosti nepřináší, ale řemeslníci přesně věděli, co přináší jejich práce a s každou další hodinou se vzhled starého bytu měnil.

Po vybourání stěny mezi kuchyní a obývacím pokojem byl následně získaný prostor rozdělen vyztuženým obloukem přímo ve stěně. V tomto okamžiku konečně přišla ke slovu mnou vysněná provensálská inspirace – nově vzniklou zeď šikovní mistři postupně obložili cihlovým obkladem a kamenem, což do bytu vneslo kouzlo a náladu francouzského venkova.  Všechny naplánované práce snad ještě nebyly ani z poloviny hotové – a já již zářila štěstím a spokojeností. Moje budoucí kuchyně á la Provence vypadala úchvatně a celému prostoru dodávala očekávaný šarm a velkou dávku radosti. Vždyť kuchyně je přece ženského rodu, takže se vlastně není čemu divit…

Novou kuchyňskou linku jsme s citlivou pomocí paní Lipkové vytvořili ze stylového pastelově bílého nábytku, který již hovořil sám za sebe, a který do nového prostoru vnesl to, co jsem cítila již při prvních a často spontánních návštěvách v autentických provensálských domácnostech – životní pohodu, měkký úsměv a nepředstíranou krásu. Rovněž byl splněn slib o výběru spotřebičů, potřebného náčiní a dekorací. Kuchyně náhle ladila v každičkém detailu a já si vzpomínám, že první kávu jsem připravovala s třesoucími se koleny – neboť radost z výsledku mne téměř paralyzovala.

Přinejmenším stejné nadšení mnou procházelo při pohledu na proměněný obývací pokoj. Stylově čisté a jednoduché sezení, víceramenný historický kovový lustr černé barvy a poctivá dřevěná podlaha povýšily tuto část bytu na oázu vkusu a nefalšovaného pohodlí.

Doslova vlnu nadšení ve mně vzbudil malý příruční stolek s designově jedinečnou lampou, který kouzelně dotváří kout vedle světlé sedačky pokryté lákavými polštářky. Zcela živě jsem si sama sebe představovala – jak se při ranní kávě ve ztichlém bytě ponořím poprvé do nové francouzské knihy, která právě čeká na můj překlad.

Nemluvila jsem o tom ještě s nikým, ale jediné co mne vnitru tiše a nesmírně trápilo, byl takový zvláštní, skutečně nespravedlivý smutek nad tím, že moje milovaná grand-mére již tento náš nádherně proměněný byt – dýchající provensálským sluncem, klidem a barvami, nikdy neuvidí…

 


TAG


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *