Již od dětství žiji v Brně – z okna jsem denně vídala zdi historického hradu Špilberk, který má v mém rodném „hantecu“ nesmírně půvabný název – Špilas. Již od těchto dávno minulých dětských let jsem hluboce věřila, že žiji na tom nejkrásnějším místě na světě. Jedineční a úžasní lidé, sytá zeleň okolního parku, modré nebe a světlo – velmi mnoho světla. Nic mne od časů mého dětství tolik nefascinovalo jako tento příliv – celé proudy a laviny světla…
Jako malá jsem dokonce usínala při rozsvícené noční lampičce, což mamince zpočátku dělalo nemalé vrásky. Kamarádky ji totiž – jak to již ženy mezi sebou dělají – přesvědčovaly, že by se určitě měla poradit s lékařem, vždyť malé děti mají přece usínat a spát ve tmě. Naštěstí maminka měla vždy svou hlavu a nechala vše na času – aby si sám dal tyto věci do pořádku.
Již dávno usínám bez ochrany dětské lampičky, ale dýchající světlo z mého života nikdy neodešlo, ba právě naopak. Dnes se věnuji umělecké fotografii a nic mne tak silně nenaplňuje, jako práce se stíny, světlem a jejich úžasnému proměnlivému jazyku. Musím ovšem na tomto místě upřesnit – důležitým a určujícím bodem v mém životě je partner a rodina. Bez nich by i tvořivé světlo a stín zůstaly pouhým obrysem – tím pradávným přechodem mezi tmou a neurčitým svítáním.
Ještě nyní tomu dokážu velmi těžko uvěřit, ale nedávno jsem po rodičích zdědila náš rodinný, nádherně slunný byt. Ano právě ten, kde jsem vyrůstala a postupně poznávala určující místa svého dětství – byt pod hradem Špilasem, tedy pod Špilberkem. Asi bude nyní zcela zbytečné popisovat tu veškerou směs pocitů, které mnou v danou chvíli prostoupily, ale rodiče mi tuto nečekanou zprávu oznámili s takovou tichou radostí a vyrovnaným klidem, že jsem se zpočátku zdráhala jejich slovům uvěřit… Hmm, světlo mne opět úžasným způsobem zaskočilo a překvapilo – strčilo mne rovnýma a nezbednýma nohama přímo do života…
Po ukončení studií jsem již několik let nežila s rodiči v jedné domácnosti, proto jsem pochopitelně byla za tento dar nesmírně vděčná, i když tato slova nevystihují téměř nic. Náš rodinný byt totiž rodiče diskrétně koupili do osobního vlastnictví a darovali jej – něco jako startovací blok do budoucnosti své dcery. Nebudu ani nechci nic předstírat, byla jsem nadšená a až s dětským pocitem štěstí téměř bez sebe – takže já mám svůj vlastní byt a spolu s přítelem své první nádherné místo pro společný život!
Když jsme poprvé s partnerem stáli na prahu tohoto velkého daru, náhle mne napadlo, jak jsou ty vzpomínkami propletené stěny unavené, šedivé a těžké. Určitě – zcela jasně jsem rozpoznávala a silně slyšela své rozpustilé dětské kroky, viděla celý zástup milých obrazů a nálad, cítila vůni nedělního obědu i vánočního jehličí…
Jak někdy říkával jeden z mých zbožňovaných pedagogů – místa nikdy neztrácíme, jen v nás tichounce promlouvají… V tuto chvíli jsme oba – já i můj přítel – věděli, že tento starý a stále živý byt otevřeme dokořán podstatné změně – síle světla a novému odvážnějšímu prostoru.
Svoji maminku bezmezně miluji a potřebuji, proto mi bylo od samotného začátku jasné, že zamýšlená rekonstrukce a zásadní přestavba by se měla líbit i jí. Vždyť v tom bytě žila nejdéle a toto místo pro ní bylo nejdůležitějším bodem jejího života a naší rodiny. To mne svazovalo, ale zároveň nesmírně motivovalo. Nemohla a nesměla jsem ji zklamat.
Vynořila se tak před námi nelehká otázka, jak a kde začít, ale zejména komu svěřit tento náročný – strašně nerada toto slovo používám, ale tehdy bylo zcela namístě – a zodpovědný úkol. Pracuji sice s uměleckou fotografií, ale bytový design vnímám víceméně poctivě, laicky a spíše dobrodružně. Přítel i rodiče se celý život pohybují ve světě čísel, techniky a přesného měření, takže z této strany se nedala očekávat kdovíjak účinná pomoc. Oslovili jsme proto několik interiérových designérů, představili jim své záměry a věřili jsme, že mezi nimi najdeme spřízněnou a otevřenou duši, která nás dokáže vyslechnout.
Světlo pro mne vždy znamenalo o kousek víc než hudba. Dá se také pouze vidět a cítit, i když našim dlaním uniká. Nemínila jsem proto žádným způsobem zpochybňovat, že by při naší přestavbě existovalo něco důležitějšího, než-li je právě světlo a prostor, do kterého se měl celý byt s velkým citem ponořit. Přítel měl téměř zcela totožné představy, proto zbývalo to nejpodstatnější – zkušená kreativní osobnost, která si se vším poradí na profesionální úrovni a náš byt postupně přemění podle našich představ a přání.
Není se proto co divit, že stěžejním bodem celého rodinného zadání byl poměrně striktní, ale velmi obsažný požadavek – designér musí vtisknout našemu bytu osobitý a nezaměnitelný charakter, kde v každém okamžiku promlouvá prostor a světlo. Osobnost bytového výtvarníka jsme proto vybírali obzvlášť pečlivě a skutečně precizně. Je pochopitelné, že nám to trvalo o něco déle – ale skutečný domov přece nesnese žádné porovnání.
Nakonec naše volba padla na zkušenou designérku paní Pavlínu Lipkovou a její firmu ORIGINE INTERIER DESIGN, návrhy, realizace interiérů bytů Brno. Jistě, nešlo pouze o osobní sympatie, i když ty často hrají podstatnou roli. Paní Lipková však, jako jediná z mnoha oslovených, dokázala naše zadání zpracovat do hmatatelného nápadu již na první schůzce. A to pouze okrajově zmiňuji choulostivou otázku finančního rozpočtu – ostatní designéři se k tématu peníze vyjadřovali velmi neurčitě, často neochotně až vyhýbavě. Takže i v tomto směru bylo rozhodnuto a šlo se na věc!
Koncept paní Lipkové byl od prvního návrhu plně podřízen naším představám a nesnažil se je žádným způsobem obejít – právě naopak. Světlo a prostor měly vytvořit základní obrysy, naše profesní práce, záliby i životní styl měly dotvořit celou bytovou krajinu. Myslím si, že je důležité říci, že celková rekonstrukce také počítala s náročným přebouráním několika místností bytu a jejich následným spojením do jediného celku. Bylo nám jasné, že zde se právě ukrývá ten jediný správný směr, který vede k vysněným liniím světla a nového prostoru.
Náš rodinný byt je prostorově orientován od východu na západ, takže světelným deficitem zásadním způsobem netrpěl. Každá z místností měla denního světla dostatek v každém ročním období. Paní Lipková ovšem přišla s nečekanou, trochu rebelantskou myšlenkou – spojit kuchyni s obývacím pokojem do jednoho celku.
Z počátku se nám tento krok zdál jakousi malou svatokrádeží, přece jenom dětské vzpomínky patří mezi nejsilnější a člověk je těžko trhá nebo gumuje. Po delších rozhovorech a závažných argumentech paní designérky, jsme nakonec s jejím nápadem souhlasili. Ukázalo se ovšem, že tato promyšlená změna bude navždy patřit v dějinách naší rodiny k těm šťastným.
Nově vytvořený prostor pojednou bytu poskytl nečekaný akcent – přítomné světlo se ještě více roztancovalo a nám se s notnou dávkou zadostiučinění potvrdilo, že paní Lipková je profesionálem na svém místě.
Dovolte mi nyní, několik myšlenek z mého ženského světa. Byla jsem vychována jako svobodomyslná a nezávislá žena, která z principu odmítá různé stereotypy, zejména ty, které jsou silně spojovány s rolemi obou pohlaví ve společnosti. Nic s tím neudělám – zbožňuji vaření, své blízké za stolem, plné a chutné talíře, vonící kuchyni i dobu v ní strávenou. Při vaření fantasticky relaxuji, dokonale si vyčistím hlavu a přes únavu nohou se cítím nesmírně spokojená a užitečná.
I proto jsem po celé dlouhé roky – vlastně od dívčího dospívání – snila o červené kuchyňské lince a spotřebičích, které se v ní svým designem neztratí. Paní Lipková mé sny jednoznačně pochopila a jako žena rovněž vehementně podpořila. Dnes proto máme kuchyni krásně červenou s dokonale ladícími spotřebiči a já jsem šťastná již při pouhém pomyšlení na toto místo.
Z mého pohledu nelze opomenout ještě další skutečně podstatný rozměr rekonstrukce našeho bytu. Tím byla volba barev a jejich vzájemné souznění. Nebojím se říci, že dobrý vkus mi není cizí a dokáži s ním pracovat, ovšem na toto jsem si netroufala.
Naštěstí tuto zapeklitou úlohu paní designérka zvládla výborně, zejména pokud se jednalo o citlivé barevné propojení obývacího pokoje s kuchyní. Jak jsem se již zmínila, obě tyto místnosti jsme po větším stavebním zásahu plynule spojili do jednoho světlého a vzdušného celku, což předpokládalo přiměřené zvládnutí jejich rozdílné barevnosti.
Je pochopitelné, že tento složitý krok vyžadoval skutečně tvořivě vyladit volbu použitých barev tak, aby vedle sebe spokojeně žily, vzájemně se respektovaly a rozuměly si… Ke spokojenosti nás všech se opět jasně ukázalo, že skutečná odbornice dokáže rozlousknout i takto velký oříšek.
Nejen, že byly do celého nově zrozeného prostoru – tedy do kuchyně a obývacího pokoje, vybrány skutečně působivé a nanejvýše moderní barevné odstíny, ale zkušená profesionálka paní Lipková nezapomněla ani na vyslovené maličkosti a detaily, jakými jsou například obrázky na stěně. Najednou do sebe vše začalo krásně a logicky zapadat…
Nevím, zda se příliš neodkláním od tématu, ale tehdy jsem si opět uvědomila, co vlastně tvoří ten skutečný rozdíl mezi vkusem amatéra a odborností profesionála. Ne, že by mne, jako tvořivého umělce tento pocit ještě nikdy neoslovil, ale fotografie má prostě jiné vzorce a proměny.
Potvrzením těchto slov je i další – podle mne s přehledem zvládnutý stupínek, kterým bylo napojení, vlastně z mého pohledu spíše sjednocení původních parket s plovoucí podlahou. Jádrem správného řešení byl výběr adekvátní barvy a příslušného dekoru. Opět se paní Lipková nezmýlila a vzala do rukou ten správný materiál a odstín. Na první pohled totiž není vůbec rozeznatelný žádný přechod.
Původní parkety a nová plovoucí podlaha se proto dnes tváří jako dávní sousedé a dobří přátelé. Navíc podlaha v kuchyni získala další půvab v podobě nápadité mozaiky. Její neotřelý vzhled a svěží vyzařování proto skvěle doplňuje charakter a styl místnosti, čímž modeluje skutečně nepřehlédnutelný dojem.
Při zpětném pohledu na týdny práce kolem přeměny našeho bydlení mne přemáhá pocit, který není nikterak uchopitelný, ale je kouzelný v tom, že do mého, kdysi rodinného bytu skutečně vstoupilo mnohem více světla a že se celý ponořil do nového nepoznaného, ale o to více očekávaného prostoru.
Všechny moje vzpomínky, radosti i dětská trápení zůstaly sice nadále uloženy v jeho stěnách, ale získaly dospělejší rozměry a city obroušené hrany. Ten byt se tak stal pro mne i mého partnera nejen novým domovem, ale i světlem, které se najednou dá pevně uchopit do dlaně a naslouchat jeho jedinečnému příběhu.