Možná to bude znít v dnešní uspěchané a náročné době trochu „donkichotsky,“ ale ve svém podnikání jsme vždy byli a jsme nároční. Firmu jsme založili již před několika lety, ale v začátcích se nám až zase tolik nedařilo. Ale ani v těchto chvílích jsme nechtěli rezignovat, proto jsme stále zůstávali na pozicích neměnné kvality a vysokých nároků. Díky tvrdé a systematické práci si naše firma získala na trhu své pevné a stabilní místo, což naši klienti oceňují stále více. Dnes se náš profil pohybuje od nejrůznějších typů poradenství, školení, průzkumů až po teambuildingy.
Nebyla to a není jednoduchá práce, ale baví nás – zejména pro svoji proměnlivost, trvalou přítomnost nových a nových začátků a pro svou neustálou povinnost nacházet nové nápaditější přístupy ke každému úkolu. Samozřejmě, že rozvířenou hladinu samotné podstaty takové práce tvoří rozběhaní a stále hledající lidé, takže za každý běžný náročný pracovní týden se setkáváme s reprezentativním vzorkem společnosti.
Laikovi by se to mohlo zdát nepodstatné, ale naši klienti nás – kromě jiného – zahrnují rovněž nároky, které se přímo nedotýkají samotného procesu školení, učení či našeho aplikovaného know-how. Od samotného začátku si kladli značný důraz na prostředí, kde stráví mnoho společných, mnohdy náročných hodin.
Při vzpomínce na úplné začátky se asi zrovna není čím chlubit – byli jsme v těch dobách nuceni velmi často doslova improvizovat. Jednou třeba neočekávaně „odešel“ počítač, jindy zase otevřená okna nemohla vyvážit absenci klimatizace, případně projektor v době přednášky lektora se zaměřil na úplně něco jiného, než-li jsme potřebovali, takže podklady bylo nutné urgentně a zdarma rozmnožit – třeba 30x… hmmm, prostě občas bylo opravdu veselo!
Naštěstí tyto průkopnické časy jsou již pouhou romantickou minulostí, na které se po čase dobře vzpomíná… Ovšem nároky a tlak ze strany klientů zůstal neměnný, dokonce trvale narůstá. Přiznám se, že jsme tomu rádi a tento trend jako podnikatelé vítáme. Důkaz? Nedávno jsme se rozhodli pro zásadní změnu naší zasedací a také školící místnosti. Po letech zkušeností až příliš dobře víme, že každý člověk má jiný vkus, jiné představy a jiná přání, takže jsme tušili a věděli, do čeho se pouštíme.
Bez jakékoliv sentimentality – jeden se pohledu na moderní minimalisticky zařízený prostor nedokáže nabažit, jiný je celý nesvůj a třetí se tváří, jako kdyby se jednalo o naši osobní pomstu. Nemohli jsme se tedy držet pouze našich osobitých představ, nebo změnit místnosti jen podle toho, co aktuálně „frčí“ a čemu se říká „in.“ Bylo proto nutné nalézt vyvážený kompromis mezi účelem, vzhledem a funkčností zasedací místnosti, ale také s důrazem na vkus, který se označuje jako obecně přijatelný.
Hledali jsme proto něco, jako ověřenou klasiku, ale v žádném případě ne nějakou tu fádně usedlou, nevýraznou a šedivou. Zároveň jsme si nemohli dovolit sáhnout po příliš extravagantním řešení, které by vzbuzovalo zbytečné otázky, polemiky natož vášně. Nakonec, vždyť takový je osud zasedacích místností.
Zkusím vyslovit svůj skromný názor. Jsem hluboce přesvědčený, že skloubit do jediného funkčního a přijatelného celku něco důvěrně známého s něčím novým a nečekaným, bývá například v interiéru, vůbec to nejtěžší. Bohužel, velmi často zde platí všeobecně přijímaný, ale z mého pohledu dost falešný model uvažování, že to přece dokáže a zvládne každý. Dobrým příkladem tohoto pohledu může být třeba fotbal – každý, kdo si kopnul na hřišti do míče, popřípadě odehrál jeden-dva zápasy za vesnický výběr, se od té chvíle cítí jako nedoceněný, ale dokonale připravený trenér extraligy, který vše ví a zná lépe než ostatní.
A právě tomu všemu jsme se chtěli a museli vyhnout. Bylo tedy jasné, že vybavit zasedačku zařízením, které má rysy a linie moderní, příjemné a funkční klasiky zvládne pouze zkušená, tvořivá a zejména empatická osobnost. Osobnost, která nejen dokonale ovládá řemeslo designu a interiérového návrhářství, ale která dokáže vnímavě a reálně naslouchat a měnit slova svého klienta. V prvních několika následujících dnech jsme začali dychtivě pátrat na vlastní pěst – přitom jsme zkoušeli z dostupných zdrojů vydestilovat něco směrodatného, co by nás obohatilo a umožnilo tak přesněji formulovat naše představy a cíle.
Klasický styl interiérového návrhářství bývá v první řadě nadčasový, elegantní a má v sobě cosi, čím se vyznačuje stále oblíbené slovo – „šmrnc.“ Samozřejmě, že cest, jak toho všeho dosáhnout je mnoho. Zvolit můžeme například z Francie exportovaný – shabby chic – tedy způsob označovaný jako „styl s patinou.“ Nebo se k této otázce nabízí také viktoriánský styl z Britských ostrovů a dále třeba styl holandský, který je označován jako bric-á-brac.
Shabby chic může nezasvěceného člověka při prvním pohledu utvrdit v pocitu, že vše co právě vidí – má svá nejlepší léta již za sebou. Zařízení a doplňky evokují zdání ošumělosti a desítky let intenzivního používání. Ve skutečnosti se jedná o jedinečný záměr, aby právě efekt patiny byl co nejvíce přirozený. Použité barvy bývají vždy měkké, zemité a často spatříme modré, fialové nebo starorůžové odstíny. Styl bric-á-brac neholduje jasným ani tvrdým barvám, zato často využívá šedou nebo špinavě bílou barvu. A interiéry ve stylu legendární královny Victorie favorizuje bronzové a stříbrné odstíny.
Podlahy pro shabby chic nebo bric-á-brac bývají většinou světlejší, velmi často s nádechem bílé či šedé. Viktoriánský styl zase sází na hnědé a tmavší přírodní barvy. To samé se týká i zařízení či příslušného nábytku. Britové mají velmi rádi mahagon nebo dub. Milují velké a masivní kusy zařízení, široké police, sekretáře nebo hluboké kožené sedačky.
Holandský bric-á-brac si rád pohrává s kudrlinkami, křivkami a romantickými prvky. Francouzský “šaby-šik” je ovšem záměrně stylový a proto nechce být dokonalý. Kombinuje bíle kusy nábytku, starožitností s modernějšími prvky. Základním pravidlem pro všechny tyto klasické cesty je jednoduchost, soulad a z toho plynoucí útulnost.
I když jsou kanceláře či zasedací místnost poměrně vzdáleny od uvedených úvah o zařizování bytového interiéru – není možná od věci zmínit se pro úplnost i o doplňcích a dekorativních předmětech. Francouzský “shabby schic” nevyžaduje dokonale precizní soulad a ladění předmětů v okolním prostoru. Spíše se od něho očekává přírodnost použitých materiálů a vizuální dojem “odsloužených” let – tedy rýhy, škrábance nebo sedřená barva. Bric-á-bric má zase v oblibě bavlnu, len, pastelové barvy, květy a pohodlí v každém detailu. Viktoriání naproti tomu vyžadovali zejména těžké textilie a tmavé tapety s květinovými vzory.
Zřejmě jsme pochopili, že uvedené klasické styly si není radno splést s rádoby historizujícím a těžkopádným nábytkem, který se ještě stále nevytratil z našeho okolí. Profil klasického stylu tak musí zůstat formálně čistý, jednoduchý a bez jakýchkoliv zbytečností. Zároveň nemá v člověku evokovat příliv staroby nebo nepěkný pohled do příručních vetešnických skladů.
Vyzbrojeni těmito informacemi, nabuzeni představami a tlačeni termíny jsme začali uvažovat, kdo by byl tím nejlepším uměleckým typem pro změnu prostoru v naší zasedačce. Před chvíli jsem již naznačil, že bychom si na tomto postu představovali tvořivou, zkušenou a empatickou osobnost, která bude schopna přeměnit naše zadání do reálné podoby.
Díky přátelským kontaktům a několika telefonátům jsme již za několik dní seděli v naší firmě s paní Pavlínou Lipkovou z ORIGINE INTERIER DESIGN, realizace, návrhy interiérů kanceláří Brno. Již od začátku bylo jasné, že se v těch našich nedokonalých obrazech a představách, které jsme se snažili před ní (společně s kávou) rozprostřít – paní Lipková velmi rychle a s přehledem zorientovala. Zcela přesně pochopila o co se nám jedná, a hned v těch několika konkrétních minutách měla několik podnětných nápadů a možných řešení. Bylo to jasné – u dveří nám netrpělivě zazvonila moderní interiérová klasika – bez zbytečných stylových okliků nebo formálních zakopnutí.
Musím se ještě zmínit o nekomunikovaném faktu – prostory v kterých se naše zasedací místnost nachází jsou poměrně prostorné, tedy nabité výzvami a možnostmi, zjednodušeně řečeno – je třeba je proměnit a na paní designérku tak čekala nepopsaná plocha určená pro kreativní nápady a která disponovala pružnými hranicemi pro nadaného člověka.
Hned na počátku s námi paní Lipková souhlasila,že výměna hnědé dřevěné podlahy nebude nutná, neboť právě ona by se měla stát jakýmsi vodítkem celkového konceptu proměny zasedací místnosti. My jsme to alespoň tak od prvního okamžiku cítili a souhlas profesionála byl pro nás příjemným rozměrem spolupráce. Svědčilo to o tom, že designér vždy nemusí za každou cenu bourat, vnucovat a odstraňovat! Paní Lipková dobře vycítila, že my tuto podlahu vnímáme jako symbol kontinuity, kterou bychom rádi zachovali. Přitom to pro ni nebylo vůbec jednoduché – zakomponovat barvu, materiál i formu podlahy do svého konceptu, aby našla to nejlepší řešení a východisko. To je pro nás důkaz skutečného a nadaného profesionála.
Stěny zasedačky dostaly měkký barevný odstín slonové kosti, což okamžitě odstartovalo dialog mezi stěnami a podlahou. Prostor se náhle zcela rozzářil a zútulnil. Čelní stěnu místnosti řešila paní designérka trochu jinak. Většinu tohoto prostoru zaplňuje promítací plátno, proto byla tato stěna záměrně opatřena dekorační tapetou, a to ve stejném odstínu jako je již zmíněná malba – tapeta ovšem měla navíc bílý ornament.
Toto barevné „vyrušení“ umožňuje návštěvníkům a klientům vnímat prostor daleko více rytmicky, nebolí z něho oči a stěna s tapetou na sebe nepoutá zbytečnou pozornost. Navíc, sněhobílé stříbřité plátno získalo dostatek příležitostí, aby bylo v tomto prostoru dostatečně kontrastní.
Obě strany místnosti – tedy přesněji zasedačky, pokrývají velká okna se světlými krémovými závěsy. Jejich soustředěná hmota vytváří všem přítomným velmi příjemný a elegantní akcent, který nenásilně a téměř půvabně celý prostor změkčuje.
Nelze opomenout jeden pozoruhodný detail – spojující dekor tapety s čalouněním židlí. Motiv tapety se citlivě opakuje i na čalounění, což pro vnímavého hosta navozuje náladu harmonie a vytříbeného vkusu. Samotné židle byly vyrobené ze světlého dřeva. Jejich ušlechtilé linie a forma – s rostlinným dekorem čalounění – společně krásně a nenuceně otevírají dveře ověřené klasice s prvky modernosti.
Stůl ve tvaru písmene U – pokud chcete, tedy podkovy – zabírá značnou část místnosti a tím dává jasně na vědomí pravý účel celého prostoru. A zde se opět paní Lipková ukázala jako skvělá odbornice. Stůl nechala vyrobit se světlou dřevěnou deskou a ve spojení s její velikostí docílila několik věcí najednou. V první řadě – takto vzniklá plocha přirozeně rozděluje místnost a dává ji náležitý rytmus. Z druhé strany – blok stolu a okolních židlí působí mimořádně esteticky až přímo výtvarně. Myslím si, že se tímto krokem podařilo výstižně naplnit obsah slova – zasedačka. Místnost získala svůj vlastní charakter, pro který platí známé – nomen omen.
Ze samé podstaty našeho zadání bylo vlastně logické, že se na stropě objevily trojramenné lustry a svítidla, které připomínají starožitné kousky. Osvětlení bylo vyrobeno z černého kovu v kombinací se stínidly z mléčného skla. Na bočních stěnách najdeme rovněž několik menších lampiček se stejným designem. Proti této evokaci staré klasiky, má centrální světlo uprostřed místnosti charakter modernosti a výzvy.
Osvětlení se zcela přirozeně stalo dominantou celé zasedací místnosti, přičemž na sebe strhává pozornost, aniž by bylo rozsvícené… Velká lesklá a stříbřitá polokoule vytváří smysluplný a vícevýznamový most mezi slovy klasický a moderní. Jeví se mi, že přesně tímto směrem se ubíraly naše prvotní, i když ještě nevyhraněné představy – s jakým cílem a záměrem změnit zasedačku, aby byla v duchu tvořivé fúze nadčasové klasiky a která se snoubí s energií modernosti.
Pouze před několika dny se v našich rekonstruovaných prostorech skončil teambuilding jedné velké reklamní společnosti. Bylo zde skutečně plno, tvořivo a neustále veselo. Když nakonec vše utichlo, seděli jsme ještě společně s ředitelem této firmy na malém drinku a probírali vše možné i nemožné z naší branže. Nejsem ješitný ani sebestředný, ale nesmírně dobře mi zněla jeho slova, když se rozhlížel po zasedací místnosti a konstatoval – prostor pro kreativní nápady musí zejména dýchat. Pozvednul skleničku s whisky a oba jsme si na dálku, přes desku stolu připili. Ten pocit mne v tuto chvíli hřál daleko více než ušlechtilý skotský nápoj.